Weiher (část Děčína IV - Podmokel) Fronta domů na Labském nábřeží patří spolu s Pastýřskou stěnou, do jejíhož masivu vrostla, k charakteristickým děčínským motivům. Poslední rekonstrukce domů proběhla kolem r. 1985. V minulosti zde bylo centrum obce Weiheru (v počeštěné podobě Vajeru či Vajru). Jméno, které bylo po roce 1948 administrativně zrušeno (jeho význam bychom mohli česky vyjádřit jako „na louži“ nebo „rybník“), patřilo převážně příbřežní vesnici pod Červeným vrchem a Pastýřskou stěnou. V úzkém a dlouhém pruhu se táhla podél Labe až k osadám Hornímu Žlebu a Přípeři (Přední a Dolní Weiher) a podél Jílovského potoka, pod jižními svahy a srázy Pastýřské stěny, až k vesnici Dolnímu Oldřichovu (Zadní Weiher). Název dostala podle prostoru kolem ústí Jílovského potoka (do Labe se vléval pod Pastýřskou stěnou), kde se shromažďovala a rozlévala voda a vytvářely se „rybníky“, neboť plynulému odtékání vody zabraňovaly čtyři malé ostrůvky v Labi. Vesnice se formovala v 16. století ze staršího, rozptýleného příměstského osídlení (domky směrem k Hornímu Žlebu vyrostly až na přelomu 17. a 18. století. Byla to ves plavců a rybářů, stavitelů lodí a později i obchodníků. Zřízením weiherské rychty (1579), pod níž časem spadaly všechny vsi a osady v okolí, získala vesnice funkce správního střediska. V průběhu 18. století se s podporou vrchnosti hospodářsky rozvinula a stavebné rozrostla, aby se stala největším sídlištěm v prostoru pozdějších Podmokel. Před rokem 1850 představoval Weiher zárodek nové politické obce, která pak ale dostala jméno Podmokly. S městem spojoval vesnici „dolní“ přívoz, který byl provozován v místech pozdějšího řetězového mostu (po jeho výstavbě byl přenesen k Hornímu Žlebu). Přistával pod starou šífařskou hospodou, u níž se nacházel vysoký kříž. Připomíná ji zajímavý dům (čp. 299 v Puchmayerově ul.), který má hrázděné patro a portál ozdobený znamením kotvy; před stavením stojí na vysokém podstavci pískovcová soška anděla. Na velké „louce“ u ústí Jílovského potoka, po němž se splavovalo dříví, byly vázány vory, nakládala se prkna z pil a pivo z podmokelského pivovaru. Procházela tudy pobřežní potahová stezka (tzv. Treppelwe), která sloužila k vlečení člunů proti proudu Labe (dosud zčásti patrná). Před cestou se zde plavci modlili k soše P. Marie. Tato poloha, nacházející se v zátopovém území, nebyla nikdy zastavěna (okolo r. 1863 se rakouská státní dráha zabývala projektem vybudování přístavu s překladištěm uhlí v prostoru kolem ústí Jílovského potoka). Když vyrostlo město Podmokly, stalo se území stanovištěm cirkusů a ostatních kočovných zábavních zařízení (v současnosti je jeho část využita jako parkoviště). Nezastavěn zůstal také inundační prostor mezi podmokelským dvorem a pozdějším železničním mostem Na severním okraji weiherské „louky“ (tzv. Vogelwiese) poutá pozornost bývalý knížecí hostinec (čp. 669) s terasami obrácenými k řece (1908, W. Weber): secesní vila ozdobená věží a kamenným znakem stavebníka Františka knížete Thuna (restauračním účelům slouží objekt dodnes). Vedle původní kašny v parčíku u restaurace stála na vysokém podstavci busta F. X. Gabelsbergera (osazena před r.1925, odstraněna po roce 1945). S územím za železničním viaduktem (uzavřeným ulicemi Čs. armády a Na Skřivance) a s prostorem dolní části Teplické ulice jsou spojeny počátky „novodobých Podmokel: v blízkosti thunské úřední budovy, zbrojnice a velkoobchodu firmy Jordan & Barber zde byly vystavěny první nové domky, továrna (1829, výroba siderolitového zboží fy Schiller & Gerbing) a první hotel, do něhož byla umístěna také pošta (hotel „Pošta“, postavený r. 1841 Františkem Antonínem Thunem) - nyní internát Integrované střední školy. Nad menším prostranstvím, které se otevírá za viaduktem, vzniklo první podmokelské nádraží (1851), jehož dřevěné budovy nahradilo roku 1864 nové zděné nádraží v místech staré stanice vyrostl velký turistický hotel „Touristen-Hotel“ se zahradní restaurací (1928 zde byla instalována, jako na prvním objektu v Podmoklech, světelná reklama, která propagovala podmokelské pivo, hotel zanikl v padesátých letech 20. století). Dodnes tudy vede serpentinová stezka na Pastýřskou stěnu. Od roku 1935 zvýrazňuje prostranství u viaduktu modernistická stavba (dům čp. 150), nad jejími bočním vstupem z ulice Na Skřivance je vsazen klenák s maskaronem a část ostění původního domu s letopočtem 1742 (a 1935). Roku 1888 byla otevřena novostavba tělocvičny podmokelského tělocvičného spolku (Deutscher Turnverein, 1883) - nyní víceúčelová sportovní hala SČE a. s. (rekonstrukce 1994), před ní je malý parčík. V sousedství parčíku dominuje Teplické ulici čtyřposchoďová správní budova společnosti Severočeská energetika a. s. (SČE), ozdobená v průčelí výrazným portálem (rekonstrukce fasády 1997). Byla postavena v letech 1923 -1924 (plány: arch. Biscan, provedení: A. Friedrich) pro severočeské elektrárenské závody NEW (Nordböhmische Elektrizitätswerke, 1911), jež se staly jedním z nejvýznamnějších hospodářských podniků v severních Čechách, které elektrifikovaly a zásobovaly energií. V Podmoklech jako v místě svého sídla zahájil podnik elektrifikaci již v roce 1912, ale první světová válka zpomalila její provádění. Přesto se roku 1917 rozsvítily ve městě první lampy pouličního osvětlení (v Děčíně bylo zavedeno elektrické pouliční osvětlení v r. 1929). Podmokly se také staly prvním městem Rakousko-Uherska, kde se uplatnilo schodišťové přepínací osvětlení (1914). Po roce 1918 rychle postupovala soustavná elektrifikace Děčínska a dalších severočeských regionů, pro jejichž průmyslové a zemědělské provozy znamenala elektrizace radikální pokrok. Ve dvacátých a třicátých letech skoupil podnik řadu obecních, městských a družstevních elektrárenských společností. V průběhu vývoje ve druhé polovině 20. století byl nad regionální význam podmokelských energetických závodů ještě posílen.
