Děčín

Někdy v polovině 13. století byl na ostrožně nad řekou Labem vystavěn podle nové západní techniky kamenný hrad, který plnil také funkci pohraniční pevnosti. O jeho významu svědčí skutečnost, že byl zařazen k těm panovnickým državám, které měl král Václav II. roku 1283 zastavit Otovi V. Braniborskému jako záruku výkupného ze zajetí. Ve stavebním vývoji hradu v době Vartenberků a pánů z Bünau sehrála svou roli praxe rozdělování majetku (tedy i hradu) mezi jednotlivé členy těchto rodů. Nejpozději v poslední čtvrtině 14. století se hrad již diferencoval do dvou částí - „zadního“ (horního) hradu na západní straně ostrožny a „předního“ (dolního) hradu na východě. Zatímco mezi nimi byl hluboký „zadní „ příkop (později Orlí, zrušen 1790), „přední“ příkop odděloval dolní hrad od nevelkého opevněného předhradí na východní straně ostrožny. Její strmý skalnatý terén byl využit ve fortifikačním systému hradu i vartenberského města. Proměny hradu, k jehož pozůstatkům patří některé sklepní prostory, fragmenty zdiva i zbytky hradebních a parkánových zdí, nelze zatím rozpoznat. Jeho původním jádrem bylo věžovité stavení na jihozápadní straně ostrožny. Páni z Bünau přeměnili hrad ve 2. polovině 16. století v pohodlnější sídlo, které odpovídalo nákladnějšímu způsobu života renesanční šlechty. Zmiňuje se zde kaple, rytířský sál, bohatá obrazová a genealogická výzdoba, lékárna, lázeň či šermírna, ale rovněž řada hospodářských zařízení (kovárna, pekárna, pivovar, porážka dobytka, dílny aj.). Zatímco „horní „ hrad zůstával v zásadě středověký (hlavní budova orientovaná gotickým stupňovitým štítem na západ podržela svoji podobu do poslední čtvrtiny 18. století v „dolní“ části vystavěli Bünauští několik objektů nově. Dochovala se znaková aliance Güntera z Bünau a Magdaleny z Ebeleben z roku 1573. Velké změny přinesla raně barokní přestavba, zahájená v roce 1662 hrabětem Maxmiliánem Thunem, která trvala třicet let. Budovy na severní straně ostrožny byly architektonicky spojeny, na východní straně nechal Maxmilián vystavět vstupní křídlo s výrazným průčelím (znaková výzdoba, nápisy) a v jižní části dal postavit zámeckou věž a konírnu s terasou (konírna patří k nejcennějším uměleckým památkám v prostoru zámku). Na západní a zčásti i na jižní straně zachoval staré paláce a hradní kapli sv. Jiří. Ostrožna nedovolovala plošné rozšíření zámku, a protože objekt měl stále statut pevnosti, bylo třeba skloubit představy barokního velmože s požadavky na obranné funkce (v rámci úprav fortifikačního systému vznikla na severní straně dělová bašta). Po pruské invazi (1778) zrušil císař Josef II. pevnostní statut děčínského zámku (1779, v rámci rozhodování o výstavbě Terezína), neboť jeho opevně- ní již nemohlo odpovídat soudobým vojenským požadavkům. Rakouský podmaršálek Václav Josef hrabě Thun zahájil v roce 1786 rozsáhlou přestavbu, která skončila roku 1803: byla stržena většina starých paláců, kaple i příčné nádvorní křídlo, Orlí příkop byl překlenut a využit pro vinné sklepy; přebudováním jihovýchodního stájového traktu vznikly nové sály (divadlo knihovna); nestejná úroveň budov byla srovnána a trakty byly sjednoceny architektonickými prvky i povrchem fasád. Zámek tak získal nynější raně klasicistní podobu (J. W. Kosch). Na straně k řece byla postavena štíhlá vznosná věž (věžní hodiny byly nově uvedeny do chodu poprvé v r.1967). V 19. století se uskutečnily pouze drobnější stavební úpravy (J. Ch. Schuricht, později hlavni hraběcí stavitel ing. J. Čejka). V roce 1932 prodali Thunové zámek československému státu, který sem umístil kasárna. Hraničářský prapor č.1 vystřídal v r.1938 wehrmacht a po československé armádě, která se sem r.1945 vrátila, přišlo do Děčína roku 1968 sovětské vojsko. Jeho pobyt způsobil celému zámeckému areálu velké škody.